Co vás přivedlo k práci redaktorky v magazínu pro ženy? Byla to vždy vaše vášeň, nebo se to vyvinulo postupně?
Dřív, když jsem byla ještě pouhou pozorovatelkou těch, kteří něco psali, myslela jsem si, že je to přesně o té vášni. Že je to jako v knížkách nebo romantických filmech, kdy ke psaní vede trnitá cesta bahnem, ale hlavní hrdina má přece tu vášeň a bahnem se přebrodí. Pak blik cvak, klapka a najednou je z něj úspěšný spisovatel.
No, a přesně takhle to u mě nebylo. Vášeň přišla až časem. Vlastně až tehdy, kdy jsem přestala být v křeči a začala jsem si psaní vyloženě užívat. Takhle to mám doteď a dneska už tam ta vášeň jednoznačně je. Začátky byly ale z velké části spíše o pochybnostech, o strachu a obavách, jestli vůbec kdy budu umět dobře psát. Pochybnosti mám tedy dodnes a pořád si hlídám, jestli mi to píše a jestli si čtenáři neodplivnou, ale dneska už word otevírám s TOU vášní.
Abych vám ale odpověděla na to, co mě přivedlo k práci redaktorky… Žádný drámo Hollywoodský trhák tomu nepředcházel. Jednoduše mě k téhle psací cestě dovedlo těhotenství. Během něj jsem odešla od pásu z automobilky, ale zároveň jsem byla nervózní z toho, co teď jako budu doma celou tu dobu dělat. Začala jsem proto přemýšlet nad tím, co se tak asi dá podnikat z obýváku. A z čistě praktického hlediska mi z toho nejlíp vycházelo psaní. Zkusila jsem tak oslovit pár redakcí a vyšlo to.
Samozřejmě se nedařilo vždycky a musela jsem se pořád něco učit, zlepšovat se praxí. Některé články byly naprosto příšerné a v redakcích mi je, zcela oprávněně a pochopitelně, “omlátili o hlavu.“ Dlouho jsem tak žila v domnění, že se po rodičovské budu muset vrátit někam do práce. Psaní ale přibývalo a přibývalo, až se z něj TA PRÁCE na plný úvazek stala a je jí dodnes.
Pamatujete si ještě, co vám omlátili o hlavu nebo naopak z čeho v redakci skákali radostí?
Vzpomínám si, když jsem pro cestovní magazín cestovinky.cz psala jeden ze svých prvních článků takovéhoto cestovatelského ražení. Byl o Ázerbájdžánu a já jsem ještě pořádně neuměla hledat a hlavně ověřovat informace. Chudáky cestovatele jsem normálně poslala do Náhorního Karabachu a to v době, kdy tam nebylo bezpečno.
Tak snad nakonec všichni dobře dorazili. Jak se podle vás změnila témata a zájmy žen za posledních deset let? Jak se tomu přizpůsobuje obsah magazínů?
Nemyslím si, že by se ženská témata proměňovala nějak výrazně. Paleta zájmů žen se asi zpestřuje, to ano, ale v magazínech se věnujeme i tématům, kterým jsme se věnovali už před pěti lety. Mrkneme na to a to téma třeba zase z jiného úhlu a sepíšeme článek na stejné téma zase jinak. A to mě baví.
Je ale fakt, že dnes už častěji píšeme například o zdraví. O tom, jak nás ovlivňuje stres, nedostatek spánku a jak na sebe celkově kašleme. Dřív se tomu asi nevěnovala taková pozornost a možná se mělo za to, že člověk všechno vydrží. No, tak dnes už díkybohu píšeme i o tom, že člověk tedy rozhodně všechno vydržet nemusí a že když se stará o své zdraví, o to jak žije, tak to z něj nedělá křehotinku, která se jen zbytečně moc sleduje.
A nemůžu opomenout ani mateřská a rodičovská témata. V magazínech, kde působím já, se hodně zaměřujeme na detaily, které s těmito tématy souvisí. Líbí se mi, že mám nad sebou šéfredaktorky, které se nebojí vyvracet mýty, které v souvislosti s dětmi platily dřív. Zároveň si ale vážím toho, že mi nechávají absolutně volnou ruku a můžeme do článků promítnout i přiklonění se ke zdravému selskému rozumu, aniž bychom byly nějak kontroverzní.
A jak se tomu všemu přizpůsobuje obsah magazínů? Rozhodně fantasticky, protože je vedou profíci s mnohaletou praxí.
Který článek nebo projekt, na kterém jste pracovala, je pro vás osobně nejvýznamnější a proč?
Těžká otázka. Užívám si totiž každé psaní a neumím rozlišit, co mě těší víc a co míň. Bude to asi tím, že dřív jsem byla děsný ufňukánek. Měla jsem pocit, že mi celý svět ubližuje a vždycky byla všechno vina ostatních. Než jsem začala psát, kopala jsem pořád kolem sebe. Cokoliv jsem zmastila, vždy za to mohl někdo jiný. Nehledávala jsem chybu u sebe. Na to jsem byla moc natvrdlá a nafoukaná. Až psaní a podnikání mě naučilo, že takhle teda ne. Že jediný, kdo vždycky může cokoliv dokázat, změnit, zlepšit, ale taky zkazit, jsem já. To, že jsem se přestala vymlouvat na ostatní, mi uvolnilo ruce a přestalo mě to brzdit. A díky tomu jsem postupně začala vidět zalíbení ve všem, co dělám. Protože já rozhoduju o tom, co dělat chci a co ne. A když v práci děláte to, pro co jste se sami rozhodli, baví vás to a těší.
Jestli mám ale něco zmínit, pak je to vlastní rubrika rozhovorů v magazínu Báječná žena. Když jsem do magazínu nastoupila, tahle sekce tam vůbec nebyla. Můj šéf se toho nebál a rozhovorovou rubriku, kde zpovídám známé osobnosti nejrůznějšího profesního zaměření, pro mě vytvořil a svěřil mi ji.
Jinak pro mě ale nejsou významné projekty jako takové. Za největší úspěch považuju to, že mám všude totální volnost a nikde mi nikdo nediktuje, co a jak mám psát. Toho si v profesním životě vážím a cením asi nejvíc.
To je super uvědomění. Mám pocit, že vymlouvání se na druhé je tak trochu národní sport. Jak se vám povedlo se toho zlozvyku zbavit?
Povedlo se mi to až po nějakém čase. Takové věci trvají a přicházejí až tehdy, kdy se někam posouváte a rostete. Profesně i lidsky. Nemůžu tak popsat nějaký bod zlomu. Je to spíše soubor malých naznání, které vám ve finále jasně dají dohromady dvě a dvě.
Jaká témata jsou podle vás pro současné ženy nejvíce tabu a proč? Jak se jim věnujete ve své práci?
Tabu témata se sice, ano, mění spolu s vývojem společnosti, ale pořád existují oblasti, o kterých se otevřeně nemluví nebo jsou považovány za citlivé. Jako nejvíce tabuizované momentálně vnímám třeba sexualitu a sexuální zdraví v pozdějším věku.
Zamyslím-li se nad dalšími tabu tématy, tak určitě tlak na ženy, které se staly matkami. Obecně se předpokládá, že budete doma s dítětem, ale do toho žádné leháro a pěkně budovat kariéru. A to je nesmysl. Jsou ženy, které to tak chtějí a mají, ale není to žádná povinnost maminek. Stejně tak tlak na bezdětné. To je taky časté téma. Nepochopení toho, že někdo to zkrátka může mít jinak…
Kdo a proč myslíte, že vytváří ten tlak na matky či bezdětné ženy? Nedovedu si představit, že bych jakkoliv tlačil na svou partnerku, aby k naší malé dcerce ještě řešila kariéru. Sice ano, pomáhá mi s některými projekty, ale na úrovni "dělej co chceš, kdy chceš a jak chceš, ať se z té mateřské nezblázníš". A ačkoliv jsem nedělal průzkum, troufám si říct, že drtivá většina chlapů, co znám, to má podobě. Nebo mám jen kolem sebe vzácně normální bublinu?
Odpověď to asi nebude líbivá, ale nejčastěji si to děláme my samy. My ženy. Takže ano, vaše bublina možná vzácná je, ale dost možná se to i v ní začne objevovat až časem. Což bych si nepřála :) Ale v mojí praxi to vnímám tak, že ženy na sebe kladou velké nároky. Být doma s dítětem se stalo něčím, co není dostačující. Všimněte si někdy, jak se o tomto tématu mluví. Říkává se: Je JEN doma s dítětem... A spousta žen to vzala skutečně za své a začala si v téhle roli připadat nepatřičně, mívají pocit nedostatečnosti.
Tohle téma je však velmi obsáhlé a faktorů je více. Koukněte se na rozpadající se vztahy, ne některé nedospělé muže, na některé muže, kterým mateřská přijde jako dovolená, během které se válíte na gauči. Takže ženy nerozjedou kariéru jen proto, že chtějí, ale některé někdy holt i musí, když si například vyberou špatného partnera pro život.
Kdybyste mohla napsat článek na jakékoli téma bez omezení, o čem by byl?
Na to jsme už narazili v otázce výše. Mám to štěstí, že v redakcích žádná omezení nedostávám, a když o něčem chci napsat, je mi to umožněno. Toho si moc vážím.
Jak se vyrovnáváte s tlakem vytvářet obsah, který musí být současně atraktivní, relevantní a zároveň respektující rozmanité čtenářské publikum?
Žádný takový tlak nevnímám. Což bude asi tím, že jsem v začátcích dostávala hodně přes prsty. Psala jsem strašně a nedalo se to číst. Tehdejší šéfové mě tepali tak dlouho a tak bez příkras, až mě prostě naučili dobře psát. A tohle, když se povede, tlak už pak nepociťujete. Naučíte se cítit, co už je moc, kde je potřeba naopak přidat a tak podobně. Tohle vás naučí praxe.
Máte nějaké rituály nebo osobní rutiny, které vám pomáhají udržet kreativitu a inspiraci při psaní?
Snažím se být hodně venku a ujít denně pár kilometrů. To čistí hlavu a je to taková příjemná samota. Když vynechám, protože to nestihnu, nebo protože se mi dokonce nechce, jsem na sebe naštvaná ještě dva dny potom.
Stejně tak se ale snažím být v častém kontaktu s lidmi, které mám ráda. Poslouchám taky spoustu rozhovorů a podcastů, abych si udržela nějaký zdravý přehled. To dělám nejčastěji u vaření a u úklidu. Asi i díky tomu jsem si v posledních letech tyhle činnosti v domácnosti dost oblíbila a je to spíš odpočinek. Dřív to pro mě byla strašná pruda. To všechno je soubor věcí, díky kterým inspirace přichází sama. Lépe řečeno, umožňuje mi to mít pořád otevřené oči a všímat si maličkostí, které inspirují. A těch je nekonečno.
Čím udržujete sama sebe "v lati"?
Snažím se o nějakou rovnováhu. Dřív jsem pracovala pořád a tam jsem se v sobě začala ztrácet. Od té doby, co si pravidelně každý týden opravdu ordinuju volno, sebereflexe se hodně zlepšila.
Jak vnímáte vliv sociálních médií na magazíny a na vaši práci? Je to pro vás spíše výzva, nebo příležitost?
Vliv sociálních médií na magazíny? Nijak zvláště výrazný vliv tam nevidím. Některé věci ze sítí například reflektujeme, to ano. Magazíny pak sociální sítě využívají ke komunikaci a propagaci. Ale že by tyhle platformy magazíny nějak ovlivňovaly, si nemyslím. Možná je to dokonce spíše naopak. Mnohdy se témata, o kterých napíšeme článek, na sítích posléze objeví a vede se k nim diskuze.
Ano to jsem přesně myslel... dřív se diskutovalo v magazínu pod články, nebo na diskusních fórech, dneska vlastně čtenář přečte a odchází diskutovat na jinou platformu
Ano, je to přesně tak. A i to mě udržuje v lati. Z diskuzí si už dávno nic nedělám.
Kdyby se někdo chtěl stát redaktorkou, co byste poradila? Jaké dovednosti jsou podle vás nezbytné?
Nevím, jestli bych si vůbec troufla někomu něco poradit. Co je totiž dobré pro jednoho, nemusí vyhovovat druhému.
Nějaké společné body a náležitosti ale tahle práce vždycky bude mít, takže bych tomu někomu možná jen malinko nasvítila, že se nesmí bát. Nesmí se bát tlaku a časové tísně, která v tomhle oboru často jede ve velkém. Člověk by měl být taky velmi přizpůsobivý, protože redaktořina je hodně o dynamickém prostředí, které se rychle přizpůsobuje tomu, co se aktuálně děje. Redaktor nemůže zůstat stát na místě a čekat, až ho někdo někam dovede za ručičku. Měl by přicházet s vlastními nápady a nebát se žádného tématu. Neměl by se bát ani toho, o čem jsme už mluvili. Čili o tom, že je potřeba se na jedno téma podívat třeba z deseti různých úhlů.
Všechno na světě má ale svá pro a proti. Tohle povolání taky. Časem zjistíte, že jste tak trochu sám. Musíte se totiž pořád a rychle a hodně posouvat. Nemůžete zůstat na místě. Musíte se zlepšovat jazykově, například. A čím víc píšete, tím víc se vám pochopitelně zlepšují i schopnosti, dovednosti a hromadí se vám taky nové vědomosti. Když si tohle uvědomujete, snadněji se naladíte na to, že ne všichni se posouvají s vámi a nejen že to přijmete, ale také pro to máte naprosté pochopení.
Jaký je váš oblíbený způsob relaxace nebo odpočinku, když potřebujete "vypnout" od práce?
Je jich několik a v praxi je střídám podle nálady a podle toho, jak náročnou práci mám zrovna za sebou nebo před sebou. Mám proto moc ráda jak dlouhé sedánky s mým mužem, filmový maraton s dcerou, tak ale i ty nachozené kilometry jen tak o samotě.
Moc děkuji za povídání a poslední otázka: jak se vám líbí výměna pozic a být tázána, nikoliv tazatelka?
Je to pro mě nezvyk, ale užila jsem si to, děkuji. Měla jsem vlastně možnost nahlédnout do toho, jak pracné je poctivě odpovídat na každou otázku, kterou vám člověk na druhé straně položí.
